Úvěrové riziko v osobních financích

V minulých článcích jsme se většinou zabývali riziky v privátních financích, která můžeme shrnout do dvou kategorií – příjmová rizika a výdajová rizika. Zejména jsme se zabývali rizikem smrti, které je z pohledu domácnosti rizikem příjmovým. Dotkli jsme se i jiných rizik, z čehož nám vyplynula důležitost různých druhů pojištění, v případě rizika smrti byl zmíněn postup k získání parametrů pojištění, konkrétně pojistnou částku a dobu trvání pojištění.

Nyní se podíváme na jiná rizika, která jsou opět aktuální v souvislosti s přetrvávající finanční krizí. Píšu-li opět, mám na mysli dobu, kdy v ČR zaniklo různým způsobem několik bank a v některých případech lidé přišli o část svých prostředků, které svěřili bankám nebo kampeličkám a kdy byl důležitý správný výběr finančního ústavu.

Rizika, kterým jsme vystaveni, když používáme různé finanční produkty pro naše finanční prostředky, můžeme v podstatě rozdělit do dvou kategorií:

·         Tržní riziko (market risk)

·         Úvěrové riziko (credit risk)

Tržní riziko obsahuje další rizika, jako např. akciové, úrokové, komoditní, apod. Jedná se míru pravděpodobnosti ztráty (v užším pojetí rizika, kterého se budeme držet) v důsledku změna na různých trzích – akciovém, komoditním, apod. Pokud jste někdy investovali prostřednictvím obchodníka s cennými papíry nebo investičního zprostředkovatele, setkali jste se s investičním dotazníkem, kde byl zjišťován váš vztah k tržnímu riziku.

Úvěrovým rizikem se rozumí riziko nedostupnosti finančních prostředků ze závazků vzniklých zapůjčením, uložením vkladu, apod. Jde o riziko, které je dnes v privátních financích spíše opomíjeno. Je to dáno i celkovou důvěrou ve finanční instituce, jejich regulátora (u nás ČNB, která zároveň vykonává dohled). Problémy, které vznikly ve světě pádem investiční banky Lehman Brothers, jsme u nás příliš nezaregistrovali. Podobnou odezvu v ČR zanechala jedna z největších ztrát v historii, kterou měla pojišťovna AIG. Klienti této pojišťovny nepřišli o desítky miliard jen díky nebývalému zásahu ze strany USA. Protože krize dále pokračuje a setkáváme se s různými zprávami o ne zcela dobrém stavu financí některých zemí, jako např. Irska, Španělska, Japonska a všem notoricky známého Řecka, měli bychom se zamyslet i nad tímto druhem rizika. Dosud se mělo za to, že nejnižší úvěrové riziko v daném státě je právě ze strany státu. Zapůjčíme-li peníze státu (např. nákupem státních dluhopisů), umístili jsme své finanční prostředky s nejmenším rizikem v daném státě. Banky a všechny další právnické nebo fyzické osoby mají v daném státě vyšší kreditní riziko. Ovšem s globalizací a zakládáním zahraničních poboček bank, které mohou mít menší kreditní riziko, než stát, ve kterém pobočka byla založena, situaci mění. Jednotlivé státy mají různé kreditní riziko, a tím pádem společnost ze země s nižším kreditním rizikem může mít nižší kreditní riziko, než jiný stát, např. Řecko. Do krize platilo, že nejmenší kreditní riziko měly Spojené státy americké. Ovšem hrozivé deficity, zadluženost, USA včetně nesplatitelných budoucích závazků Medical Care a Social Security, nutí pochybovat o tomto výsadním postavení USA.

Na úvěrové riziko (kreditní) se podíváme u některých nejpoužívanějších produktů – bankovní vkladů, stavebního spoření, investičního životního pojištění, kapitálového životní pojištění a otevřených podílových fondů.

Běžné účty, termínované vklady

Situace je názorně v grafu – vkladatel na běžný účet, popř. termínovaný vklad je vystaven kreditnímu riziku banky a v důsledku pojištění vkladů v bankách kreditnímu riziku Fondu pojištění vkladů, za který ovšem ručí stát. Vkladatelé v důsledku pojištění vkladů nemusí tolik řešit situaci banky, při vyšším objemu finančních prostředků často peníze rozdělujíc mezi více bank.

Je nutné si uvědomit, že ne všechny finanční produkty nabízené na přepážkách bank se řídí tímto schématem. Jde o různé garantované fondy, zajištěné fondy, strukturované dluhopisy a samozřejmě jednorázově nebo běžně placená investiční životní pojištění, která jsou na přepážkách bank prodávána, mnohdy jako investice a ne jako pojištění.

Kapitálové životní pojištění

U kapitálového životního pojištění má pojištěný „garantováno pojišťovnou“ vyplacení částky při dožití s garantovaným zhodnocením (technická úroková míra). Zdrojem kreditního rizika je tedy pojišťovna. Je zcela na pojišťovně, jakým způsobem bude nakládat s finančními prostředky určenými na výplatu pojistného plnění při dožití. Větší část je alokována do státních dluhopisů, kredibilita pojišťovny je tedy limitována hlavně schopností splácet dluhopisy ze strany států. 

Rozdíl oproti bankovním produktům je v neexistenci pojištění vkladů. Je také nutné připomenout, že zajišťovny se nijak nepodílejí krytí případných problémů pojišťovny při vyplacení kapitálové hodnoty pojištění. Pro úplnost musím zmínit funkci dohledu nad pojišťovnami, který kontroluje, zda pojišťovny budou schopny plnit své závazky.

Z předchozího vyplývá, že výběru pojišťovny je nutné věnovat více pozornosti, než výběru banky právě s ohledem na chybějící mechanismus pojištění vkladů.

Investiční životní pojištění

Investiční životní pojištění je charakterizováno jako pojištění, kde investiční riziko nese pojištěný. Investičním rizikem se zřejmě myslí jednak tržní riziko aktiv ve fondech životního pojištění, jednak úvěrové riziko aktiv ve fondech životního pojištění, tj. u fondů mající v aktivech dluhopisy (bonds) a nástroje peněžního trhu (money market). Pojištěný tak nese v důsledku více rizik, kromě rizika pojišťovny (viz kapitálové životní pojištění) i riziko emitenta. Výhodou by měla být vyšší možnost zhodnocení (všem s přijetím tržního rizika), které je ale z velké části eliminováno vysokou nákladovostí.

Garantované fondy

U garantovaných produktů – různých fondů apod. je vkladatel vystaven riziku emitenta garantovaného fondu, popř. toho subjektu, který ručí za splacení. Všímáme si tedy kreditního rizika emitenta nebo garanta.

Otevřené podílové fondy

Nakonec zde máme otevřené podílové fondy. Ty se vyznačují tím, nejsou samostatnými právnickými subjekty a jejich majetek není součástí konkurzní podstaty. Majetek v otevřených podílových fondech je majetkem podílníků, který investiční společnost obhospodařuje. Z toho vyplývá, že u majitelů podílových listů otevřených podílových fondů neexistuje kreditní riziko otevřeného podílového fondu nebo investiční společnosti, pouze jsou vystaveni kreditnímu riziku emitenta, které lze minimalizovat vhodným výběrem otevřeného podílového fondu investujícího do kvalitních dluhopisů a nástrojů peněžního trhu.

Obecně se dá říci, že při vhodném výběru můžeme u otevřených podílových fondů dosáhnout nejnižšího rizika.

Úmyslně jsem se nezmiňoval o tzv. kreditním ratingu vydávaném ratingovými agenturami (Moody’s, Standart&Poor‘s, Fitch…). Kreditní rating má rychle bez analýzy ukázat, jak velké kreditní riziko je u daného státu, města či korporace. Ovšem v minulosti jsme se setkali s několika fatálními selháními hodnocení ratingových agentur v případě Enronu a CDO. Nestačí tedy jen sledovat samotný rating pojišťovny nebo emitenta dluhopisů, ale je nutné mít přehled o situaci a mít vlastní znalostmi podložený názor.