Řecko a ti druzí

Finanční trhy v posledních týdnech opět ukázaly, jak dokážou být nevyzpytatelné a jak jedna věta významného politika může změnit úplně vše. Samozřejmě  mluvíme o situaci okolo Řecka a dalších zemí Eurozóny, které jsou předmětem diskuzí o případné mezistátní finanční pomoci. Co se vlastně ve zkratce stalo? Kolotoč okolo Řecka se začal pomalu ale jistě roztáčet v říjnu loňského roku, kdy vyšlo najevo, že státní dluh za daný rok není 6,5%, jak se poslední rok předpokládalo, ale ve skutečnosti spíše  13% HDP. Reakce však nebyla nijak divoká (Což je samo o sobě podivné, zkuste si představit, že se něco podobného stalo před třemi lety!). Nicméně to alespoň přinutilo investory pořádně si na tuto balkánskou zemi posvítit. Tak objevili situaci  nejen kritickou, ale v podstatě přímo katastrofickou. Projekce dluhu na příštích několik let vypadaly hrozivě za předpokladu, že Řecko od základu nezmění svou politiku. (Zde je další bod, který logicky uvažujícího čtenáře zaujme – problémy v Řecku se přece nevytvořily ze dne na den,  proč si toho všimli až nyní?). V lednu se pak do celé situace vložili spekulanti (rozumějte hedge fondy, investiční banky a velcí individuální investoři), ti začali spekulovat na krach Řecka a začali skupovat pojištění na jeho dluhopisy. Vedle toho ratingové agentury prudce snížily hodnocení kreditní kvality této země, čímž se řecké dluhopisy staly obětí nuceného prodeje ze strany penzijních fondů a podobných subjektů, které mají přesně dané limity do jakých dluhopisů s jakou kreditní kvalitou mohou investovat. Jsou to přitom tyto typy subjektů  vytvářející hlavní poptávku po státních dluhopisech. Kolem desátého února přišel na řadu mimořádný summit EU, ten měl na programu finanční pomoc ze strany EU. Investoři netrpělivě očekávali jasný signál o tom, jak to  s Řeckem bude a zda bude schopno refinancovat zhruba 20-25 miliard EUR dluhu do konce května (doposud se podařilo refinancovat asi jen 6-8 miliard). Místo odpovědi na tuto otázku však dostali pouze prázdné fráze o tom, jak je EU připravena jednata že Řecko má naprostou důvěru v plnění úsporných opatření. Rád bych se zamyslel nad tím, jestli má cokoli z toho, o co se EU snaží, smysl.

 Pokud EU (potažmo unilaterálně Německo) poskytne Řecku pomoc ať už formou garance dluhopisů či jejich přímým nákupem, efekt takovéto akce bude dočasné uklidnění trhu (rozumějte koupení času) a pocit Řecka, že je za vodou. Dlouhodobě to však neřeší vůbec nic. Řecko bude nadále v duchu bodrého socialismu utrácet to, co nemá, veřejný dluh vesele poroste a Německo své peníze nikdy neuvidí. Navíc to vytvoří morální hazard u ostatních problémových zemí jako Španělsko, Irsko a Portugalsko, ty budou nevyhnutelně očekávat podobnou pomoc v případě, že se do problémů dostanou ony. Proč by pak měli dělat politicky nepopulární tahy, když je Německo v nejhorším případě z ďáblovy náruče vykoupí? Osobně si však myslím, že zrovna Němci nejsou hloupým národem a snad i díky tomu dali Řecku jisté podmínky, které musí splnit, aby se pro pomoc kvalifikovali. Vyjádřili tím nepřímo nesouhlas se současným úsporným balíčkem, ten Řecko ohlásilo v minulých týdnech. Poukázali na jeho nedostatečnou přísnost a volali po ještě větším utahování opasků. Na to Řekové reagovali relativně podrážděně a prý  další (přísnější) kroky nejsou nutné. Ministr financí dokonce prohlásil, že nepotřebují ani finanční pomoc,   bohatě jim stačí politická podpora. Obojí je samozřejmě naprostý nesmysl. Nestačí jim totiž ani jedno. Nestačí ani jejich současný plánovaný úsporný balíček. A v tom je jádro celého problému nejen Řecka, ale celé jižní Evropy. Systém tam prostě nefunguje. Jen pro zajímavost, průměrný věk odchodu do důchodu v Řecku je 58 let. Trhy práce jsou naprosto neefektivní (stejně jako ve Španělsku, Itálii či Portugalsku) díky rigidnímu nastavování mezd. (To znamená dohodnutí mezd na dlouhou dobu dopředu a při recesích je tak velmi obtížné je snižovat , čímž se snižuje i produktivita práce. Navíc mzdy bývají nastaveny na roční zvyšování o dlouhodobý inflační cíl – cca 3% - což produktivitu snižuje ještě více). K tomu v zákonech vidíme restrikce ohledně propouštění zaměstnanců, to je za určitých okolností téměř nemožné a hlavně velmi nákladné. To jsou jen některé z věcí, které by měly být změněny dříve, než se vůbec o nějaké pomoci začne jednat. Jinak to budou vyhozené peníze.

Je tedy zřejmé, že Řecko potřebuje kompletní reformu veřejných financí, trhu práce, daňové politiky (v Řecku je jedna z největších měr daňových úniků v Evropě – až 95% všech daňových přiznání znějí na sumu nižší než 30 000 EUR ročně) atd. Ještě jsme ale nezmínili jeden velice důležitý faktor, kterým je národní mentalita. Řekové jsou sami o sobě velice zvláštním národem a jejich mentalita je mírně řečeno „balkánská“. Stávky jsou zde na denním pořádku (mimochodem další faktor snižující produktivitu práce), protesty a vandalismus se objeví při každém alespoň trochu větším problému a do toho všeho vstupuje jejich tvrdohlavost a „vekslácký“ způsob businessu. Krásným důkazem je generální stávka vyhlášená odbory po oznámení zmiňovaného úsporného balíčku, který měl poprvé v historii ubrat pár procent z platů veřejných činitelů. K tomu si připočtěme třítýdenní blokádu dálnic a hranic s Bulharskem řeckými zemědělci (resp. jejich traktory) a obrázek je kompletní. Tímto způsobem dost těžko jakákoli vláda dosáhne (nebo bude mít vůli dosáhnout) nepopulárních kroků a střihů ve veřejných financích. Řekové by si tedy měli uvědomit, co je v sázce a začít se podle toho chovat a nespoléhat se na pomoc z EU, protože to je velmi krátkodobé řešení, které je navíc velmi nejisté. Tlak je totiž vytvářen i na Německou vládu a to přímo z nitra jejich země. 53% Němců si totiž myslí, že by mělo Řecko být vyloučeno z EU, pokud by to bylo nutné a celých 67% pak odmítá jakoukoli pomoc z peněz německých daňových poplatníků. Podobné hlasy se ozývají i z úst předních německých politiků. To je rozhodně zlé znamení pro budoucnost finanční pomoci.

Řecko a nedávná aféra v Dubaji označují další milník v současné globální krizi, ta se z krize hypoték v USA přes kreditní a ekonomickou krizi dostala až do fáze, kdy jsou na hraně bankrotu celé státy (a to především státy vyspělé). Řecko, podobně jako ostatní země zmiňované v tomto článku, by mělo brát fiskální politiku jako začátek hlubokých a systematických reforem, pokud vůbec chce uvažovat o přežití.

Jan Mynář

Investiční manažer

telefon: 602 666 698

e-mail: jan.mynar@sophia.cz