Pohled z jiného úhlu

Dnes se na finanční plánování podíváme trochu z jiného pohledu, než bývá obvyklé.

Na soužití různých skupin lidí s odlišnými kulturními rámci existuje mnoho pohledů, názorů a teorií. Pozornost lidí budí zejména taková soužití různých etnik, která s sebou nesou napětí a konflikty.

Ve světě je asi nejznámějším problémem soužití dvou semitských etnik -  Palestinců a Židů, to je dnes neuralgickým bodem celého světa, zejména v souvislosti s eskalujícím napětím mezi Íránem a Izraelem (a také svázaností Izraele a USA). Zde zřejmě tvoří podstatu napětí územní požadavky, které bývají opírány o náboženské důvody doplněné obrannými zájmy. Nás však zajímá jiná podstata napětí, tou je nekompatibilita kulturních rámců vycházející z rozdílného přístupu k životu, např. v případě ČR jde o soužití s Romy.

Podle některých teorií je podstatou rozdílnost  přístupu k životu v oblasti dlouhodobého plánování. Naše kultura se vyznačuje v základu plánovitým přístupem k životu. Snad si všichni vzpomenou na film „Jak básníkům chutná život“, kde učitel Hájek vykresluje životní filosofii následujícími větami: „Vypracoval jsem síťový graf. Jedno navazuje na druhé. Náhody jsou vyloučeny, anebo se s nimi počítá. Pokud bude vzestup cen rovnoměrný, jako dosud, koupíme si první automobil za…, malý moment, … za pět a tři čtvrtě roku. Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No, a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty…“ Nic asi lépe nevykresluje mentalitu lidu „kultury plánovačů“ lépe, byť v lehce přeexponované formě. Pozorným čtenářům také neuniklo, že učitel Hájek v podstatě vypracoval finanční plán, a to už v dobách totalitních pětiletých plánů rozvoje.

Problém v případě soužití některých etnik může právě být v jádru problémem soužití plánovačů a neplánovačů. Zatímco příslušníci jednoho etnika se snaží plánovat budoucnost, postupně zvažují jednotlivé kroky, příslušníci jiného etnika mohou prožívat skutečnost spontánněji a bezstarostněji. Otázkou je, kde se vzaly tyto rozdílné přístupy k životu. Jedno z možných vysvětlení spočívá ve strategii přežití v různých klimatických a geografických podmínkách.

Pro existenci v našich mírných klimatických podmínkách bylo nutné vytvořit takovou strategii, která zajišťovala přežití nepříznivého zimního období. Bylo nutné vyvinout postupy pro dostatek potravy v kterémkoli ročním období, tedy včetně období vegetačního klidu. Na lov se nedalo spoléhat, zdroje lovné zvěře byly velmi omezené, pro další rozvoj bylo nutné lépe zvládnout zemědělství, to donutilo lid plánovat. Bylo nutné plánovat kdy sít, co kam zasít, kolik čeho zasít, kdy sklízet, kolik spotřebovat a kolik odložit, kolik lesa, kolik polí a kolik luk na sena. Hledala se rovnováha (mezi dnešními slovy řečenou) živočišnou a rostlinnou výrobou. Nešlo o triviální záležitost a hlad byl součástí každodenního života našich předků. Např. velkomoravské nálezy dosvědčují častá „období hladu“ i u společensky výše postavených osob. Výrazně se lepšilo zemědělství u nás po příchodu cisterciáků ve středověku, nicméně definitivně problém hladomorů vyřešilo až zvládnutí pěstování brambor přivezených z Jižní Ameriky.

V teplejších klimatických podmínkách lidé v podstatě mohli setrvat ve způsobu života „lovců a sběračů“. Stálé teplé klima zaručovalo lidem dostatek stravy rostlinného původu, který doplňovali masem ulovené zvěře.

Zatímco v oblastech se obdobím vegetačního klidu – zimou přežili lidé, kteří lépe dovedli plánovat a popřípadě kořistit majetek sousedů, v teplých klimatických oblastech se spíše prosadily kultury vyznačující se dokonalou ekologickou rovnováhou.

Plánovitý rozvoj mohl vést k vytváření přebytků, ty se staly základem pro dlouhodobější trvání státních útvarů vytvořených s použitím vojenské síly. V tropech a nejen tam žádná velká říše neodolala vojenskému tlaku evropských kolonizátorů. Takto můžeme vysvětlit i vytvoření podmínek pro násilnou kolonizaci velké části světa ze strany Evropanů, jejímž výsledkem je mj. i existence státu USA.

Snad proto je podstatně méně konfliktní soužití Evropanů s Asiaty než Evropanů s lidmi afrického původu.

V žádném případě výše uvedené neznamená, že by jedno etnikum bylo „hodnotnější“ nebo že by  kulturní rámec jednoho etnika byl hodnotnější než kulturní rámec druhého etnika. Spíše stojí za zamyšlení jiný aspekt.  Etnika v nových podmínkách více nebo méně přijímají strategie přežití od původního etnika. Příkladem mohou být Afroameričané v USA. Mnoho z nich vede život klasických plánovačů. Může existovat i opačný případ?

Státy, které „vyvinuly“ kultury plánovačů, mají i sociální dimenzi. V podstatě eliminují do jisté míry nepříznivé klimatické podmínky. Na jedné straně jsou sociální jistoty nesporně výdobytkem mnoha generací, na druhé straně se nedá vyloučit negativní vliv spočívající ve ztrátě motivace více se starat o svou budoucnost, více a hlouběji plánovat. Spíše žijeme dneškem, o zítřek se příliš nestaráme. Méně myslíme na budoucnost, méně počítáme s tím, co nás v budoucnu může potkat. Kromě jiného je to umožněno rozvinutými finančními trhy, kam si chodí státy půjčovat, aby mohly sociální sítě financovat.

Nebudu se nyní zabývat problémem, kdo zaplatí konečné účtování. Podstatou je uvědomění si, že sociální skleník vytvořený státem, který se zadlužuje více a více, může se rozpadnout nebo v něm začne být občas pěkná zima. Ti, již přestali používat tvrdě nabyté zkušenosti předků spočívající v šetrném životě postaveném ať na nevědomém nebo vědomém plánování, mohou dopadnout špatně, velmi špatně.  

Když tak nad tím přemýšlím, i politikové vedoucí jednotlivé země k dalšímu zadlužování ztratili něco z plánovitého přístupu. Nebo je za tím něco jiného?

Ing. Jiří Hlisnikovský