Penze, penze, penze…

Už léta slýcháváme, že Česká republika, podobně jako jiné země v Evropě, má nepříznivý demografický vývoj. Až budeme v důchodovém věku, nebude v ČR dostatek ekonomicky aktivních lidí, musíme tedy počítat s podstatným snížením životní úrovně, protože stát nebude mít dost prostředků na vyplácení starobních penzí. Je tedy nutné, aby se každý člověk sám připravoval na stáří. Stát i finanční instituce nám nabízejí pomocnou ruku v podobě penzijního připojištění, investičního životního pojištění a nově chystaného penzijního spoření. Jde opravdu o účinnou pomoc?

V podstatě můžeme financování stáří rozdělit na tři základní pilíře.

První pilíř –  (dobře známý)   průběžné financování důchodů státem z vybraných prostředků od ekonomicky aktivních lidí.

Druhý pilíř -  podílení se zaměstnavatele na vytvoření finanční rezervy pro stáří.

 Třetí pilíř -  odkládání finančních prostředků samotným budoucím důchodcem.

Pokud se podíváme na výhody prvního pilíře, tedy na systém důchodového zabezpečení garantovaného státem, nacházíme hned první a základní výhodu – garanci státu. Která jiná instituce může říci: „Potřebujeme více peněz, musíte nám více platit.“ U státu stačí vybrat vyšší daně či jiné zákonné odvody a má prostředky. Pokud  by se státu nedostávalo prostředků, málokteré instituci ostatní tak ochotně půjčí. Státní dluhopisy jsou žádány a státy se berou  jako bonitní dlužník.

Tedy do jisté míry. I stát se může dostat do problémů a historie zná státní bankroty. Pokud se stát  nachází v takové situaci, že už mu nikdo nechce půjčit, tisknutí peněz je jen dočasná záplata, protože takové peníze nikdo nechce, a za rohem zpravidla již číhá hyperinflace. K takovým situacím dochází, pokud panuje velká nerovnováha mezi příjmy a výdaji a když je stát  zatížen vysokým státní dluhem.

Co může stát za nerovnováhou příjmů a výdajů státu? V první řadě nás asi napadne krize. Stát má řadu výdajů, k nimž je povinován zákony, ovšem příjmy  závisí na druhu daně. Nejde o předem garantovaný příjem v určité výši. V budoucnu může být nerovnováha státních financí způsobena malým počtem ekonomicky aktivních lidí odvádějících daně a velkým počtem důchodců pobírajících starobní důchody. Řešení – zvýšení věku odchodu do důchodu a snížení důchodů také nemusí být politicky průchodné. V ČR máme demokratické zřízení a  budou-li důchodci tvořit téměř polovinu voličů, asi těžko  dají hlas ve volbách  politické straně, která by měla v programu snížení důchodů.

Druhý pilíř – příspěvky zaměstnavatele jsou realizovatelné již dnes, a to prostřednictvím penzijních fondů fungujících na základě zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem. Do výše 24 tisíc CZK ročně na jednoho zaměstnance se jedná o nákladovou položku pro zaměstnavatele. Pomiňme skutečnost, jak dalece je výhodné využívat této možnosti pro zaměstnavatele a zaměstnance, a zaměřme se na samotný penzijní fond. Penzijní fondy jsou charakteristické neodděleným majetkem akcionáře a účastníka, což dává prostor pro ne zcela transparentní účetní operace a není zcela jasné, jak budou fondy účtovat akviziční náklady. Vzhledem k požadavku zákona o výplatě minimálně vložených prostředků fondy investují shodným způsobem prostředky jak pro účastníka ve věku 55 let, tak pro účastníka  20ti letého. Ve spojitosti se současnou krizí se odhalily slabiny tohoto řešení.

Návrh zákona o penzijním spoření některé nedostatky odstraňuje. Odděluje majetek klientů od majetku penzijní společnosti, nositelem tržního rizika je klient, ten má na výběr z minimálně třech účastnických fondů členěných dle výše potenciálního tržního rizika. Klient nebude moci využívat najednou penzijní fond dle původního zákona a spoření v penzijní společnosti, musí si vybrat, zda-li zůstane v penzijním fondu nebo bude spořit na důchod v rámci penzijní společnosti.

Třetí pilíř – příspěvky z vlastních prostředků účastníka je formou odložené spotřeby do již probíraného penzijního fondu nebo v budoucnu do penzijní společnosti, motivované navíc ze strany státu poskytováním příspěvku. Tedy stát se z prostředků vybraných na daních podílí na přípravě pro důchodový věk. Otázkou zůstává, zda-li jde o účelně vynaložené prostředky ze strany státu.

Vraťme se k nepříznivému demografickému vývoji, ten může mít za následek poměr ekonomicky aktivních lidí a důchodců 1:1. Dopadu na průběžné financování důchodů státem (první pilíř) jsme se již dotkli. Zcela jistě by se demokratické zřízení dostalo do potíží,   kdyby se stalo, že by volby vyhrála politická strana, která by omezila zejména v životní úrovni sociální vrstvu tvořící voličskou většinu, což je však krajně nepravděpodobné. Příkladem by mohla být současná předvolební rétorika politických stran.

Možnost  spatřujeme ve využití imigrantů z chudších zemí.  Avšak jde zpravidla o země původu, kde nejsou zakořeněny demokratické tradice,  lidé zde žijí podle úplně jiného kulturního rámce, než jaký jsme schopni akceptovat. Vzhledem k existenci demokratického zřízení by politický vliv imigrantů vzrostl. Otázkou by pak mohla být v  reálná hodnota naspořených prostředků, celkem jedno jestli v penzijním fondu nebo penzijní společnosti či jakémkoli jiném aktivu vycházejícím z oblasti ČR.

Rovněž se nesmí zapomínat na potřebu péče o staré lidi. Částečně ji zajišťují potomci, ovšem interní oddělení nemocnic a léčebny dlouhodobě nemocných jsou plné starých lidí. Jejich počet s nepříznivým demografickým vývojem prudce poroste. Zajištění současné úrovně péče se tak zcela jistě stane pro stát drahé. Ovšem dnešní výše odkládaných prostředků v ČR do fondů nám nebude stačit na solidní životní úroveň ve stáří, natož financování péče.

Dostává se tak ke slovu sama příčina všech problémů – nepříznivý demografický vývoj české společnosti.

Lidé stojí, ať vědomě či nevědomě, před rozhodnutím – kariéra a vydělávání prostředků nebo rodina a výchova dětí. Dle některých odhadů jsou náklady na dítě vyčísleny ve výši 1,5 milionu Kč do osamostatnění. Pro ženy  (matky) představuje mateřství snížení životní úrovně, znamená také přerušení nebo opuštění kariéry, přináší problémy s uplatněním po mateřské dovolené,  musíme vzít v potaz i nedostatek mateřských školek, atd. Tedy z pohledu jednotlivce a dnešního propagovaného přístupu k přípravě na důchodový věk odkládáním finančních prostředků jsou děti velkým problémem. Přitom pro stát jde o nejlepší cestu jak zajistit další generace daňových poplatníků -  i pro důchody.

Státy, které zajistily lepší podmínky pro rodiče při hledání uplatnění, mají vyšší porodnost. Jedná se zejména o severské státy a Francii. Příprava na důchodový věk by měla vlastně začít volbami, výběrem té politické strany,  mající v programu zabezpečení rodiny s mnoha dětmi. Zřejmě jde o způsob zajištění stáří s nejmenšími riziky. A to je v osobním finančním plánování zpravidla nejvyšší prioritou.

Ing. Jiří Hlisnikovský

manažer pojišťovacích služeb

telefon: 602 2...

e-mail: jiri.hlisnikovsky@sophia.cz